úterý 14. prosince 2010

Dojmy čtenářů

"Knížku jsem přečetl jedním dechem. Připadalo mi to vše jako můj příběh. Chvílemi mě úplně mrazilo v zádech, jak je možné že autorka zachytila přesné situace a pocity, které jsem měl i já. Kdyby byla jakákoliv možnost, jak poslat autorce poděkování, tak to hned udělám. Kniha mi vážně velmi pomohla a také mě velmi potěšila. Byl bych pro, aby podobných knížek u nás vyšlo více a hlavně aby byly dostupné. Spousta lidí nad podobnou knihou váhá, ale já bych knihu Šikovnej kluk doporučil opravdu všem. Jsem za ni moc rád a děkuji všem, kteří se podíleli na tom, že vyšla i u nás...
Pokud vyjde nějaká podobná kniha, určitě nebudu váhat a koupím si ji..."
Jan

"Knizku jsem si nejdriv precetl z knihovny a az pak objednal od Vas. To aby mi zustala, az ji vratim :-)"
Leoš

"... knihy - dorazili a už sú aj niekoľkokrát a niekoľkými ľudmi prečítané :-)"
Ján

"Knihu jsem cetl a musim uznat, ze je velmi prijemna, ctiva, urcite ji budu doporucovat klukum ke coming outu."
Martin

"Moc pěkný příběh..."
Petr

"Rád bych si objednal knížku „Šikovnej kluk“. Před časem mi ji půjčil můj kamarád a musím říct že mi dala několik odpovědí. Přesto nebo právě proto bych ji měl rád ve své knihovničce."
Jan

středa 26. listopadu 2008

Pozvání k četbě knížky

O Jimově příběhu by se dalo říci, že jde o všední líčení popisující jeden coming-out. Ledaskdo by dnes na jeho vyprávění mohl zareagovat slovy: „Jsi gay? No a co?“

Dnešní společnost je jistě liberálnější než dříve, změnily se zákony (v Česku i ve Švédsku by dnes Jim mohl uzavřít registrované partnerství, ve Švédsku by měl navíc možnost adoptovat dítě), ale „jinak“ orientovaný člověk i přesto musí – stejně jako náš hrdina – překonat nemálo překážek a problémů: Je to opravdu tak? Jak to přijme okolí? Jak a kdy to říct rodičům? Jak si najdu partnera? Jak se s ním budu chovat na veřejnosti, před sousedy? Jak si zařídím život a kde budu hledat jeho smysl?

Inger Edelfeldtové se podařilo hodnověrně vylíčit mnohé z těchto nelehkých momentů, ale i některé reakce okolí, se kterými se „většinoví“ teenageři vyrovnávat nemusejí. Proto má tento příběh šanci zapůsobit jako „mentolový bonbon proti předsudkům“, jak v knize říká Jimův přítel Mats.

Dvě ukázky z knížky najdete na těchto stránkách: z 12. kapitoly a z 15. kapitoly.

sobota 26. dubna 2008

Dojmy čtenářů

"Pamatuju si, jak jsem ve školní knihovně nenápadně ukradl knížku Šikovnej kluk od Inger Edelfeldtové. Omlouvám se! Omlouvám se, krást jsem nechtěl, ale taky jsem nechtěl, aby se mi vysmálo celé město […] Slova v knížce byla TÍM JEDINÝM, co mě přimělo žít, přežít, odvážit se vkročit do dalšího dne. Knížka o klukovi, co se pere se svou homosexualitou, aby nakonec našel odvahu. Odvahu najít v sobě sílu. DĚKUJI, INGER EDELFELDTOVÁ! Tehdy jsem si to asi neuvědomil: Zachránila jste mi život. Vaše slova mi pomohla odehnat myšlenky na sebevraždu a na tu pakáž z našeho městečka. Tisíckrát, tisíckrát děkuju!!! […] A ty mami… chceš porozumět? Přečti si ji také."

Kevin Zaar, švédský dokumentarista


"Je opravdu překvapivé, že kniha je literární prvotinou spisovatelky-ženy. Je psaná v první osobě a na mnoha místech jsem měl pocit, jako by to bylo mé vlastní vyprávění, že to já popisuji své zážitky, emoce, touhy, strachy..."

"Mozart", čtenář z Polska


"Román popisuje příběh hodně podobný tomu mému. Jsem autorce moc vděčný za to, že mi ukázala, jak přijmout sám sebe. Teď jsem vyautovaný a hodně happy! Už delší dobu mám přítele. Ještě jednou: Díky!"

čtenář z Německa


"Vřele doporučuji. Knížka se čte velice dobře, měl jsem ji přečtenou za 2 dny. Ač se to zdá neskutečný, v několika situacích jsem poznal sám sebe. To, že kniha byla napsána v roce 1977, jsem věděl, ale když jsem ji četl, připadalo mi to jako ze současnosti. Bohužel za ta léta se toho u nás [...] moc nezměnilo."

Milda, ČR


Těšíme se i na vaše dojmy a reakce. Přidejte komentář nebo pište na adresu sikovnejkluk@gmail.com.

Foto: OnuRoca (www.flickr.com)

úterý 8. dubna 2008

O autorce

Inger Edelfeldtová debutovala v 21 letech knihou Šikovnej kluk (Duktig pojke, 1977), která vzbudila velkou pozornost čtenářů i kritiků. Od té doby kniha ve Švédsku vyšla v několika nových vydáních, dočkala se rozhlasového zpracování a překladu do němčiny, španělštiny a polštiny. Edelfeldtová je dnes autorkou více než 30 románů, povídkových sbírek, básnických sbírek, ale i komiksů a obrázkových knih pro děti. Je známa jako ilustrátorka děl J. R. R. Tolkiena a dříve překládala z maďarštiny a angličtiny.

Inger Edelfeldtová píše pro děti i pro dospělé a některé její knihy včetně Šikovného kluka bychom ve švédských knihovnách našli jak v sekci pro dospělé, tak v oddělení pro děti a mládež. Ve svých dílech se více než o vztahy zajímá o psychologii postav, z nichž mnohé hledají svou identitu nebo nějakým způsobem nezapadají do společnosti a tíží je samota. Čtenáři na jejích knihách oceňují čtivost a nevtíravý humor.

Edelfeldtová je nositelkou řady literárních ocenění. U nás zatím z jejího díla vyšla kniha pro mládež Stíny v zrcadle (Skuggorna i spegeln) a povídka Přízraky (Spöken; česky v antologii Ve skutečnosti je díra).

Foto: Aftonbladet.se

O vydavatelství

Nakladatelství Tichá Byzanc se věnuje překladové literatuře a vydává díla zejména francouzských a italských autorů.

Knihy vycházejí v několika edičních řadách. Například Plejáda představuje díla klasiků Giacoma Leopardiho nebo Cesare Paveseho.

V řade Východní cesty mapujeme tvorbu Nicolase Bouviera, Henriho Michauxe a Alexandry David-Néelové, jejichž cestopisy mají filosofický a poetický přesah.

V edici Teorie... publikujeme knihy z oblasti architektury, restaurování nebo filosofie.

Pište nám na: tichabyzanc@volny.cz.

Ukázka z 12. kapitoly

Vzpomínám si na jedno pozdní odpoledne. Šel jsem si zaplavat a vrátil se na naši deku rozloženou v písku mezi velkými trsy trá­vy. Ležel tam na zádech Mats se zavřenýma očima. Trochu jsem ho pocákal studenou vodou. Nereagoval. Sehnul jsem se a mo­kré vlasy jsem mu položil na hrudník. Ležel dál bez hnutí. Natáhl jsem se v písku, hlavu jsem si položil na jeho hruď, zavřel jsem oči a pocítil jeho ruku ve svých vlasech. Zářící slunce tmu před mými očními víčky mezitím rozpustilo do vzorů temně rudé barvy.

Mysleli jsme si, že jsme mezi obrovskými trsy trávy nevidi­telní. Když jsem však otevřel oči, uviděl jsem, jak na nás mezi stébly trávy zírá zvědavý dětský obličej, opálený sluncem a zastíněný černým kovbojským kloboukem. Světlé oči se pevně a nekompromisně setkaly s mým pohledem.

Ze své skrýše vystoupil maličký Muž. Měl na sobě modré plavky a pás na pistole na hraní.

„Pif paf!“ vykřikl a pistolkou na nás zamířil. Mats si protřel oči a já se posadil.

„Čau,“ zvolal jsem.

Dítě se na nás podívalo nevinnýma očima a na rtech mu za­hrál záblesk úsměvu.

„Hele, buzeranti,“ řekl chlapec mírným hlasem.

„Ty znáš ale pěkný slova,“ odpověděl Mats. „Kdopak tě je naučil?“

„Táta,“ odvětilo dítě ochotně. Vyměnili jsme si s Matsem po­hled a povytáhli obočí. Natáhl jsem krk a zjistil jsem, že jeden písečný dolík několik metrů od nás obsadila mladá žena v klo­bouku proti slunci a její průvodce životem.

Dítě zůstalo na místě a užasle nás sledovalo.

„Nedáš si mentolový bonbon?“ nabídl Mats a natáhl k chlapci sáček s bonbony.

„Bonbony od buzerantů si já neberu,“ sdělilo dítě promptně.

„Jak chceš.“ Mats se usmál a jeden bonbon začal rozkošnicky cucat. Hned bylo jasné, že chlapec je na vážkách. Pak jsem si všiml, že žena s kloboukem vstala a vykročila směrem k nám.

„Hansi!“ zavolala. „Co to tam děláš? Hned se vrať k mamince a tatínkovi, slyšíš? Rozuměl jsi?“ Stála přímo před námi a z očí jí svítilo rozhořčení.

„Hej, broučku!“ zavolal Mats a usmál se.

„Co se to opovažujete?!“ zasykla. „Co jste mu to chtěli dát?“

„Mentolový bonbon,“ odpověděl Mats. „Prý jsou dobré na hloupé předsudky. Něco jako sušené švestky na zácpu.“

Myslím, že se mohl trochu mírnit. Provokováním ničeho ne­mohl dosáhnout.

Němě na něj zírala, v obličeji celá rudá. „Lidé jako vy by měli mít vstup na veřejné pláže zakázaný,“ dostala ze sebe. Syna uchopila pevně za ruku.

„My nic zakázáno nemáme, stejně jako nezletilí špioni s kov­bojským kloboukem. Sbohem, miláčku!“

Žena odešla. Svou deku si demonstrativně odnesli pryč.

Foto: minaemme (www.flickr.com)

Ukázka z 15. kapitoly

„Nazdar, chlapče.“ Otec si sundal kabát. Svlékal si ho zvláštním způsobem, který vypovídal o jeho osobnosti: hrc, frc, na ramín­ko, žádné urovnávání látky rukou.

„Tak tebe prý bolí břicho,“ pokračoval, „snědl jsi něco špatného?“

„Nevím. Řekl bych, že to je od nervů.“

„Od nervů, od nervů, všechno je vždycky od nervů. Od nervů přece člověk nezvrací.“ Vstoupil do bytu. „Tak takhle ty teď bydlíš…“ Zkoumavě si prohlížel naše dřevotřískové police a ná­bytek z Ikey. Měli se s mámou a s Tinou na podzim stěhovat do rodinného domku.

„Jo, takhle bydlíme,“ řekl jsem a zmizel jsem v ložnici, v obličeji zřejmě bílý jako stěna.

Otec za mnou přišel se dvěma malými zelenými sáčky v ruce. „Tohle si beru, když mi není dobře a čeká mě nějaká důležitá schůzka, vždycky to pomůže… Kde spí ten druhý chlapec?“

„Tady.“

„To je ale přece manželská postel.“

„No, dostali jsme ji lacino. Dvě samostatné postele by přišly mnohem dráž.“

„To ten druhý chlapec předtím žádnou postel neměl?“

„Jmenuje se Mats. Ne, měl starou rozvrzanou.“

„Silně opotřebovanou, že? Rozumím tomu tak, že tady se žen­skými pořádáte skupinové orgie.“ Jeho hlas zněl zvláštně.

„To zrovna ne,“ řekl jsem a poléval mě studený pot.

Otec se tvářil zamyšleně. Sáčky s živočišným uhlím položil na noční stolek a odešel do obývacího pokoje. Musím ho zadržet, pomyslel jsem si. Zůstal jsem ale ležet v posteli a slyšel jsem odvedle, jak tam šmejdí. A pak jsem uslyšel, jak v něčem listuje.

Objevil se ve dveřích a v ruce držel časopis.

„Jimmy, co je sakra tohleto?“

„Časopis Revolt.“ Divil jsem se, že jsem to dokázal říct tak klidně.

„Tak Revolt, jo? Jimmy, co je to za pornografii?“ Hlas se mu chvěl a na čele mu naskočily žíly. „Teda fuj, Jime, nic jiného na to říct nemůžu. Fujtajbl! Hergot, tímhle časopisem bych si ani zadek neutřel!“

„To máš pravdu,“ odpověděl jsem. „Papír je příliš silný a hladký.“

Měl jsem pocit, že mě na místě zabije. Zrudl a jako by zkameněl. „Jime! Tenhle vzpurný tón si vyprošuji. Co se to děje? Co tady sakra provádíte? Já nejsem včerejší, Jime. Umím si dát dohromady, kolik je jedna a jedna. Podívej se mi do očí!“

Zvedl jsem oči do stropu a sváděl boj s nevolností.

„Podívej se mi do očí, říkám! Přeskočilo ti, nebo co?“

Rychle jsem kolem něho proběhl do koupelny. Když jsem odtamtud vyšel, seděl na pohovce a díval se na mě, jako bych byl gigantická hromada zvratků.

„Jak dlouho už to trvá?“ otázal se a pokynul směrem k ložnici, jako kdybychom s Matsem trávili veškerý čas tam.

„Co jak dlouho trvá?“ zeptal jsem se unaveně.

„Ty odporné nemravnosti, co provozujete.“

„Já žádné nemravnosti neprovozuju.“

„Ne, kdepak, a k čemu potom máte manželskou postel, co?“

„Tati, nemůžeme si o tom promluvit někdy jindy?“

„V jaké společnosti ses to ocitl?“ vyštěkl.

„V životě jsem nebyl v lepší společnosti.“

„Tenhle sprostý tón si vyprošuji! Už dávno mi mělo dojít, že se něco děje. To proto tě určitě propustili z vojny. Už to stačilo, Jime. Ale tohle?! Je to snad nějaký módní vrtoch, něco ve stylu výstřelků Davy Boogieho? Skutečně jsem měl za to, že jsi natolik inteligentní, že se něčeho takového nechytíš.“

„Tati,“ pokusil jsem se ho přerušit, „já jsem se ničeho ne­chytil.“

„Teď mě poslouchej! Okamžitě se odtud odstěhuješ! Okamžitě!“ Rozhlédl se, jako kdyby to tam bylo zamořené. „Zakazuji ti, abys provozoval takové věci!“

„Nekřič na mě, bolí mě břicho.“

„Ani se nedivím. To máš určitě od těch nemravností, co provo­zuješ! Ne, Jime, já odcházím, než udělám něco unáhleného. Vyřešíme to po Vánocích. Doufám, že ti ten prášek pomůže.“

Udělal několik dlouhých kroků a ve dveřích se otočil.

„Na tamto žádné prášky nejsou?“ pronesl.

Dveře se znovu zabouchly.