úterý 8. dubna 2008

Ukázka z 12. kapitoly

Vzpomínám si na jedno pozdní odpoledne. Šel jsem si zaplavat a vrátil se na naši deku rozloženou v písku mezi velkými trsy trá­vy. Ležel tam na zádech Mats se zavřenýma očima. Trochu jsem ho pocákal studenou vodou. Nereagoval. Sehnul jsem se a mo­kré vlasy jsem mu položil na hrudník. Ležel dál bez hnutí. Natáhl jsem se v písku, hlavu jsem si položil na jeho hruď, zavřel jsem oči a pocítil jeho ruku ve svých vlasech. Zářící slunce tmu před mými očními víčky mezitím rozpustilo do vzorů temně rudé barvy.

Mysleli jsme si, že jsme mezi obrovskými trsy trávy nevidi­telní. Když jsem však otevřel oči, uviděl jsem, jak na nás mezi stébly trávy zírá zvědavý dětský obličej, opálený sluncem a zastíněný černým kovbojským kloboukem. Světlé oči se pevně a nekompromisně setkaly s mým pohledem.

Ze své skrýše vystoupil maličký Muž. Měl na sobě modré plavky a pás na pistole na hraní.

„Pif paf!“ vykřikl a pistolkou na nás zamířil. Mats si protřel oči a já se posadil.

„Čau,“ zvolal jsem.

Dítě se na nás podívalo nevinnýma očima a na rtech mu za­hrál záblesk úsměvu.

„Hele, buzeranti,“ řekl chlapec mírným hlasem.

„Ty znáš ale pěkný slova,“ odpověděl Mats. „Kdopak tě je naučil?“

„Táta,“ odvětilo dítě ochotně. Vyměnili jsme si s Matsem po­hled a povytáhli obočí. Natáhl jsem krk a zjistil jsem, že jeden písečný dolík několik metrů od nás obsadila mladá žena v klo­bouku proti slunci a její průvodce životem.

Dítě zůstalo na místě a užasle nás sledovalo.

„Nedáš si mentolový bonbon?“ nabídl Mats a natáhl k chlapci sáček s bonbony.

„Bonbony od buzerantů si já neberu,“ sdělilo dítě promptně.

„Jak chceš.“ Mats se usmál a jeden bonbon začal rozkošnicky cucat. Hned bylo jasné, že chlapec je na vážkách. Pak jsem si všiml, že žena s kloboukem vstala a vykročila směrem k nám.

„Hansi!“ zavolala. „Co to tam děláš? Hned se vrať k mamince a tatínkovi, slyšíš? Rozuměl jsi?“ Stála přímo před námi a z očí jí svítilo rozhořčení.

„Hej, broučku!“ zavolal Mats a usmál se.

„Co se to opovažujete?!“ zasykla. „Co jste mu to chtěli dát?“

„Mentolový bonbon,“ odpověděl Mats. „Prý jsou dobré na hloupé předsudky. Něco jako sušené švestky na zácpu.“

Myslím, že se mohl trochu mírnit. Provokováním ničeho ne­mohl dosáhnout.

Němě na něj zírala, v obličeji celá rudá. „Lidé jako vy by měli mít vstup na veřejné pláže zakázaný,“ dostala ze sebe. Syna uchopila pevně za ruku.

„My nic zakázáno nemáme, stejně jako nezletilí špioni s kov­bojským kloboukem. Sbohem, miláčku!“

Žena odešla. Svou deku si demonstrativně odnesli pryč.

Foto: minaemme (www.flickr.com)

Žádné komentáře: