úterý 8. dubna 2008

Ukázka z 15. kapitoly

„Nazdar, chlapče.“ Otec si sundal kabát. Svlékal si ho zvláštním způsobem, který vypovídal o jeho osobnosti: hrc, frc, na ramín­ko, žádné urovnávání látky rukou.

„Tak tebe prý bolí břicho,“ pokračoval, „snědl jsi něco špatného?“

„Nevím. Řekl bych, že to je od nervů.“

„Od nervů, od nervů, všechno je vždycky od nervů. Od nervů přece člověk nezvrací.“ Vstoupil do bytu. „Tak takhle ty teď bydlíš…“ Zkoumavě si prohlížel naše dřevotřískové police a ná­bytek z Ikey. Měli se s mámou a s Tinou na podzim stěhovat do rodinného domku.

„Jo, takhle bydlíme,“ řekl jsem a zmizel jsem v ložnici, v obličeji zřejmě bílý jako stěna.

Otec za mnou přišel se dvěma malými zelenými sáčky v ruce. „Tohle si beru, když mi není dobře a čeká mě nějaká důležitá schůzka, vždycky to pomůže… Kde spí ten druhý chlapec?“

„Tady.“

„To je ale přece manželská postel.“

„No, dostali jsme ji lacino. Dvě samostatné postele by přišly mnohem dráž.“

„To ten druhý chlapec předtím žádnou postel neměl?“

„Jmenuje se Mats. Ne, měl starou rozvrzanou.“

„Silně opotřebovanou, že? Rozumím tomu tak, že tady se žen­skými pořádáte skupinové orgie.“ Jeho hlas zněl zvláštně.

„To zrovna ne,“ řekl jsem a poléval mě studený pot.

Otec se tvářil zamyšleně. Sáčky s živočišným uhlím položil na noční stolek a odešel do obývacího pokoje. Musím ho zadržet, pomyslel jsem si. Zůstal jsem ale ležet v posteli a slyšel jsem odvedle, jak tam šmejdí. A pak jsem uslyšel, jak v něčem listuje.

Objevil se ve dveřích a v ruce držel časopis.

„Jimmy, co je sakra tohleto?“

„Časopis Revolt.“ Divil jsem se, že jsem to dokázal říct tak klidně.

„Tak Revolt, jo? Jimmy, co je to za pornografii?“ Hlas se mu chvěl a na čele mu naskočily žíly. „Teda fuj, Jime, nic jiného na to říct nemůžu. Fujtajbl! Hergot, tímhle časopisem bych si ani zadek neutřel!“

„To máš pravdu,“ odpověděl jsem. „Papír je příliš silný a hladký.“

Měl jsem pocit, že mě na místě zabije. Zrudl a jako by zkameněl. „Jime! Tenhle vzpurný tón si vyprošuji. Co se to děje? Co tady sakra provádíte? Já nejsem včerejší, Jime. Umím si dát dohromady, kolik je jedna a jedna. Podívej se mi do očí!“

Zvedl jsem oči do stropu a sváděl boj s nevolností.

„Podívej se mi do očí, říkám! Přeskočilo ti, nebo co?“

Rychle jsem kolem něho proběhl do koupelny. Když jsem odtamtud vyšel, seděl na pohovce a díval se na mě, jako bych byl gigantická hromada zvratků.

„Jak dlouho už to trvá?“ otázal se a pokynul směrem k ložnici, jako kdybychom s Matsem trávili veškerý čas tam.

„Co jak dlouho trvá?“ zeptal jsem se unaveně.

„Ty odporné nemravnosti, co provozujete.“

„Já žádné nemravnosti neprovozuju.“

„Ne, kdepak, a k čemu potom máte manželskou postel, co?“

„Tati, nemůžeme si o tom promluvit někdy jindy?“

„V jaké společnosti ses to ocitl?“ vyštěkl.

„V životě jsem nebyl v lepší společnosti.“

„Tenhle sprostý tón si vyprošuji! Už dávno mi mělo dojít, že se něco děje. To proto tě určitě propustili z vojny. Už to stačilo, Jime. Ale tohle?! Je to snad nějaký módní vrtoch, něco ve stylu výstřelků Davy Boogieho? Skutečně jsem měl za to, že jsi natolik inteligentní, že se něčeho takového nechytíš.“

„Tati,“ pokusil jsem se ho přerušit, „já jsem se ničeho ne­chytil.“

„Teď mě poslouchej! Okamžitě se odtud odstěhuješ! Okamžitě!“ Rozhlédl se, jako kdyby to tam bylo zamořené. „Zakazuji ti, abys provozoval takové věci!“

„Nekřič na mě, bolí mě břicho.“

„Ani se nedivím. To máš určitě od těch nemravností, co provo­zuješ! Ne, Jime, já odcházím, než udělám něco unáhleného. Vyřešíme to po Vánocích. Doufám, že ti ten prášek pomůže.“

Udělal několik dlouhých kroků a ve dveřích se otočil.

„Na tamto žádné prášky nejsou?“ pronesl.

Dveře se znovu zabouchly.

Žádné komentáře: